Robert Čapek

JAK VIDÍ ROBERTA ČAPKA OLCHAVOVA.CZ?

Když jsem byla na Robertově prvním semináři, žila jsem z toho zážitku ještě velmi dlouho. Připadalo mi, jako by konečně někdo naprosto přesně popsal mé intuitivní a zcela neuspořádané myšlenky. Všechno, co řekl, bylo odvážné, lehce provokativní, ale dokonale smysluplné. Před časem jsem si uvědomila, že všechny naše semináře, které organizujeme s různými lektory, nevědomky posuzuji podle toho „co by na to asi řekl Robert“. Interně tomu říkáme, že vše, co děláme, musí být tzv. Robert-proof.

Čeho si na Robertovi opravdu vážím je, že celou vahou své vikingské osobnosti vždy stojí na straně dětí, nekompromisně na všech frontách bojuje za jejich právo na kvalitní didaktiku, která jim pomůže naplno využít jejich potenciál. Děkuji ti za to!

PŘEDSTAVUJEME VÁM ROBERTA ČAPKA

V medailonku, který uvádíme na webu u každého lektora, píšeme, že jsi učil na různých typech škol – zvláštních, učňovských, základních, středních i vysokých, působil jsi také jako vychovatel. Které prostředí je ti nejbližší?Robert Čapek

Nejbližší je mi základka, protože na základce jsou děti nejupřímnější, nejotevřenější, nejméně zkažené špatným vzděláváním, prostě nej. A hlavně je tam pestrá paleta žáků: je velký rozdíl mezi páťáčkem a deváťákem. Je tam také velká pestrost z hlediska kognitivního, jsou tam fakt malí géniové a zároveň jsou tam prosté dětičky, co lítají doma někde po zahradě nebo po poli. A to všechno je děsně fajn. Já jsem opak elitáře, pro mě je pestrost ve vzdělávání hlavní kvalitou. Takové to, že jsou nadaní žáci selektováni, po různých přijímačkách, na víceletých gymnáziích, v jazykových třídách a tak, to já fakt upřímně nesnáším. Základka je prostě nejpestřejší a nejzajímavější.

A když jsi opak elitáře, jak ti bylo na učilišti?

Učňák je velmi homogenní v tom, že jsou tam většinou neúspěšné děti. Vytváří se tam takové myšlení, že na škole nezáleží, ale záleží na tom, jak jsi cool, v jakém autě přijedeš, co posloucháš a tak. Základka je i v tomto směru pestřejší. Jsou tam sportovci, jsou tam třídní hvězdy, cheerleaders, umělci, ale jsou tam i ňoumové nebo nerdi, ke kterým mám vždycky blízko. Na učňáku moc nejsou elitáři ve smyslu studijních úspěchů, to je pravda, ale některé věci jsou tam pro mě malinko ploché. Hodně mi vadí názor některých žáků a pedagogů, že jsou na nějaké poslední vartě. Mně bylo na učňáku dobře, ale někdy bylo obtížné překonávat tu zátěž ustavičných proher.

Popisuješ, že každá škola má něco typicky svého. Je filozofie Líného učitele vhodná pro každého žáka, každého učitele, každý stupeň školy?

Ano.

Narážím třeba na osobnostní charakteristiky učitelů i žáků, každý jsme jiný, máme jinou mentalitu, jinou životní energii. Funguje Líný učitel opravdu všude?

Ano. Funguje to u každého a funguje to na každém stupni školy, protože základem dobré didaktiky a strategie Líného učitele je diferenciace a individualizace. Pomocí dobré didaktiky dáváš nejen každému žákovi zazářit, ale umožníš, aby se věnoval tomu, v čem je silný, nebo mu poskytuješ prostor vykročit ze své komfortní zóny a bez obav se věnovat něčemu, co si chce jenom vyzkoušet. To žáci potřebují na všech stupních vzdělávání. Strategie Líného učitele nepotřebuje jen komunikativního a aktivního žáka. Ona nabízí podněty i pro introvertního, nekomunikativního a třeba v běžné škole ne tak úspěšného žáka. Nechce od žáka nic víc, než aby byl tím, čím je, a umožní mu pocítit úspěch právě proto, že je takový, jaký je. A může si na sebe vzít úkol, na který stačí, a učitel je s tím naprosto v pohodě. Takové děti jsou všude, i na vysoké škole. Měl jsem ve studijní skupině holky z cestovního ruchu a kluky z informatiky. Umíš si představit prezentaci holky, která objela svět, umí tři čtyři jazyky, a kluka, který pořád brejličkuje do monitoru? To je velký rozdíl. Ale ve výuce učitel nemůže říct: toto je ta kvalita a toto je nekvalita. Učitel hledá cestu ke každému žákovi a hledá pro něj úkoly, ve kterých bude platný. Ta strategie nemá omezení, která by se týkala typu školy nebo typu žáka.

Na seminářích občas padá věta – todleto hraní si umím představit na prvním stupni základky, ale to přece nepatří na střední školu nebo dokonce na gymnázium. Jak na takovéto námitky odpovídáš?

Kdybychom souhlasili s touto myšlenkou, tak bychom přišli k tomu, že dospělí si nehrají vůbec. Jestli s věkem mizí chuť si hrát, musí to znamenat, že dospělí si hrají nejméně rádi. Ale všichni víme, že to není pravda. Dospělí si hrozně rádi hrají. Mezi dětmi a dospělými není v ochotě hrát si žádný rozdíl. Rozdíl je jenom v tom, jaký druh hry by si chtěli hrát. Takže stačí, když učitel do své didaktiky zahrne ten způsob hraní, který odpovídá věku a životnímu stylu žáků. Pak si můžeš hrát s kýmkoli ve škole. Musíš prostě vědět, jaké hry jim vyhovují. Ale hrát si chtějí všichni a pořád. A pokud si hrají, pak odvádějí tu nejlepší práci právě proto, že si v ní můžou hrát.

Na seminářích zdůrazňuješ, že vzdělávání musí být spojeno s pozitivními myšlenkami, s pozitivními emocemi. Jak to ladí s tím, že ti spousta lidí, jak to říct, no, zkrátka nemohou ti přijít na jméno, protože k nim moc pozitivních emocí nevysíláš.

To jsou dvě různé věci. Jedna věc je role, povolání, profese, poslání učitele. V tom se musíš umět chovat. Učitel má být trpělivý, respektovat tempo žáka, dát mu prostor, aby si na věci přišel a tak. Pokud chceš být dobrý učitel, musíš tyhlety věci zvnitřnit. Můj vztah k pedagogům, se kterými diskutuju, není stejný, neberu je jako své žáky. Beru je jako stejné profesionály na vzdělávání, jako jsem já. Nemívají můj přístup učitele, ale někteří jsou naopak mí ideoví soupeři nebo ti, které ve zdělávání vůbec nechci. Můj cíl není je něco naučit, protože ta cesta už je spálená. Jsou vyhořelí, nekompetentní a dopouštějí se agrese na dětech. V takové chvíli se necítím jako někdo, kdo by je měl trpělivě učit, ale jako někdo, kdo má ostatním kolegům ukázat, jak jsou špatní a mimo. Zkažený, nekompetentní, agresivní a hloupý učitel by vůbec neměl být učitelem. Když takový člověk něco řekne ve sborovně, chci prezentovat takové argumenty, aby ostatní věděli, jak zcestné jsou jeho myšlenky, tedy pokud takové jsou. Myslím, že se mi daří rozlišovat zmatené dobro popletených nebo ne příliš odvážných učitelů, které můžeme ještě získat, od myšlenek a činů lidí, kteří ve škole nikdy neměli být, kteří budou vždycky ubližovat žákům a konat zlé věci. S nimi já nemám vůbec soucit. Pro mě to není kolega, stejně jako třeba zkorumpovaný policajt není kolega poctivého policajta. Nemám pochopení pro zkorumpovaného policistu nebo nekompetentního učitele.  

Na tvoje semináře chodí poměrně dost učitelů, kteří mají pocit, že nemají ve škole podporu, že jsou proti všem, nejsou si jisti, jestli je jejich intuitivní cesta ta správná. Máš pro ně nějaké doporučení?

Ano, jsou takoví. Musí být silní a věřit svému pedagogickému srdci. Když pak slyší některé myšlenky strategie Líného učitele, posílí je to. Důležité je mínění žáků, ti jim jejich energii vrátí, probudí jejich vášeň k učení. Nejhorší je, když se učitel nechá svým okolím otrávit, nebo učitel nemá odvahu. Pak často slyšíme zamaskovaný alibismus – rodiče to chtějí, inspekce to chce, kolegové to dělají, tak já to taky dělám. Je v tom schovaná zbabělost a pohodlí. Těm říkám, že budou spokojenější a šťastnější, když budou dělat to, čemu věří, a ne to, k čemu se cítí být tlačeni. Radím jim, jak se zbavit té veteše starého učení a různých tlaků, aby šli do třídy sami za sebe.

Jaké máš měřítko pro to, aby sis mohl říct: tento seminář byl dobrý.

Vždycky se během semináře dívám na lidi. Myslím, že každý soudný člověk pozná z řeči těla, kdo s ním souhlasí a kdo ne. Vidím řadu souhlasných reakcí, a to mi často stačí. Ale jsou i jiné indikátory. Třeba si učitelé po semináři přijdou koupit moje knížky. Nebo ředitel řekne, že musí ve škole udělat poradu a zamyslet se se všemi nad hodnocením. Někdy je ta škola pak vyviklána ze svých jistot, ředitel pak třeba píše, že ještě další dny probíhaly diskuse, že na poradě se řešily věci nebo že seminář školu někam posunul. Ale jestli to posune deset lidí, dvacet lidí nebo tři lidi, to už neřeším. Odvedu svou práci. A spokojený jsem vždycky, ať už se stane věc jedna nebo deset, protože to mělo smysl. I ten jediný učitel ve sborovně, který přijde poděkovat, dává mé práci smysl. I z otázek na semináři poznám, zda to mělo smysl. Ukáže se na nich, jestli chce učitel prudit nebo chce vědět. 

Lektoruješ hodně a pro různé společnosti. Je spolupráce s Olchavova.cz něčím specifická, nebo je to prostě další den v kalendáři?

Je to jiné. Především proto, že jsi tam ty a tvoje mamča. Vy dvě jste skvělé osoby jako lidi. Výborný servis, který máš, už člověk dnes dostává leckde, ale lidé, kteří přijdou na mě v Praze, jsou trochu jiní než třeba v Kolíně. Nevím, čím to je.

Ale k nám do Prahy jezdí lidé z celé republiky.

Ale v té Praze se to vždycky složí trošku lépe. Dělám pro tebe rád, protože je to pro tebe a protože je to pro lidi, kteří se sejdou a mají určitý level, který ne všude najdu.

Máš nějaký lektorský sen, se kterým ses mi ještě z nějakého nepochopitelného důvodu zatím nesvěřil?

Naší Letní školou jsme se tomu snu přiblížili. A co se mi opravdu líbí, je Komenského institut na Slovensku. Vyberou z velkého množství přihlášek dvacet učitelů, s nimi pak několik víkendů pracují nejlepší lektoři. Na konci pak obhajují svůj projekt, který je vždy o zlepšení výuky nebo vztahů v jejich škole. Absolventi Komenského institutu mají prestiž, stanou se z nich lídři s velkou neformální autoritou, zvyšují kvalitu výuky nejen ve svých školách, ale v celém regionu. A každoročně celou „třídu“ přijímá prezidentka Čaputová, takovou to má prestiž. Něco takového zatím u nás chybí.

Bezva, to je hozená rukavice, o tom si ještě někdy promluvíme detailněji! ????

A na závěr rychlý gamerský kvíz:

Střílečky nebo strategie?

Ha, obojí hraju rád. A nejraději mám velké světy, kde se bojuje, ale kde si člověk i staví svůj domov, plná questy nebo mise, hledá suroviny, koná dobro a žije svůj život legendy. Takže něco jako Fallout 4 nebo Skyrim.

Warrior nebo Priest?

Ať je to počítačová hra nebo Dračí doupě naživo, vždycky bojovník!

Konzole nebo PC?

Na hraní z 90 % konzole. U PC příliš pracuji a píšu, než abych si to pak ještě užil. A moje televize je desetkrát větší než monitor, takže konzole jasně vévodí.

Co je větší opruz - grindovat nebo harvestovat?

Když je hra dobrá, není opruz nic z toho, protože je to zajímavé a napínavé. Dám příklad: když jsem byl na začátku hry Fallout 3, musel jsem kvůli výrobě zbraní prolézt každé smetiště, abych měl ocel a další suroviny. Zkušenosti jsem získával na krysách, které mě tam napadaly a byly pro mě nebezpečím. Takové malé a legrační mrchy! Ale na konci hry jsem získával suroviny i tak, že když jsem jako největší hrdina přišel do města, dávali mi suroviny samotní obyvatelé, a to za to, že v divočině zabíjím ty nejhroznější monstra. Tak to má vypadat!  Když je hra špatná, štve mě oboje, grindění i harvest. Ale pak ji nehraji dlouho. Mimochodem, taky čtu knihy a koukám na filmy a seriály a taky žiju reálný život – takže si na hry udělám čas, jen když jsou opravdu top. Některým jsem pak věrný roky.

Jaký je tvůj nejoblíbenější superhrdina a proč?

V herním světě musím uvést Laru Croft, stále mám sbírku jejích figurek, knih a samozřejmě všech her, které s ní za ta desetiletí vydali. A v reálném světě je to Batman, o kterém mám stovky komiksů a který je mým hrdinou zejména proto, že vlastně nemá žádnou superschopnost a stejně si vede dobře. Jeho svět není barvotiskový, i jako psycholog si na příbězích o něm i jeho protivnících pochutnávám.  



Související


Facebook

Sledujte novinky a zajímavosti ze zákulisí našich seminářů i na FB

Kontakt

Jana Olchavová

Jana Olchavová

jana@olchavova.cz
+420 602 87 17 87

 

Dita Olchavová

Dita Olchavová

dita@olchavova.cz
+420 773 27 03 20


 


 

Vyhledávání