Monika Kulová Skokanová

JAK VIDÍ moniku kulovou SKOKANOVOU OLCHAVOVA.CZ?

Přiznávám bez mučení, že když mi Monika před X lety řekla: „Chci pro vás dělat koučovací výcviky“, netušila jsem moc, do čeho jdeme. Ko-co? Koučink? Dnes děkuji své intuici (a Moničině laskavé vytrvalosti), že jsme do toho šly, protože tyto výcviky považuji za jednu z nejužitečnějších věcí, kterou děláme. Fascinuje mě Moničin lektorský styl – vyzařuje z ní jistota značící, že přesně ví, co teď právě dělá a proč to dělá, je zdravě asertivní, ze soustředěné poker face do upřímného bujarého smíchu se dostane doslova během oka mžiku. Je výborná vypravěčka – při některých příbězích mi pořád ještě běhá mráz po zádech, i když už jsem je slyšela mockrát.

Děkuji ti, Moniko, že naše výcviky vedeš tak, že na ně můžu být tak pyšná!

PŘEDSTAVUJEME VÁM MONIKU KULOVOU SKOKANOVOU

Moniko, tvojí silnou devizou je, že jsi aktivní učitelka a současně koučka. Kdybys měla za sebe říct, co učitelům může výcvik přinést do jejich učitelského a osobního života, co by to bylo?

Hlavně to obohatí je samotné. V zásadě je jedno, jestli se jedná o učitele nebo ne. Výcvik všem přinese lepší naladění, lépe se budou znát, lépe zachytí konkrétní situace a pojmenují ji. Snadněji se budou sami v sobě orientovat a pracovat se sebou. Získají nadhled nad situací a tím budou efektivněji přistupovat k ostatním lidem. Nejdříve ale musejí ovládat sami sebe, aby pak byli schopni pomoci směrovat ostatní lidi kolem, ať už jsou to děti nebo pedagogický sbor. Rozhodně je koučovací výcvik obohatí, změní jim život, i když každému v jiné míře. Kdo bude chtít udělat velký obrat, udělá velký obrat, kdo bude chtít vyladit detaily, třeba efektivně získávat energii, odpočívat, organizovat si věci a podobně, vyladí si tyto detaily. Každý pracuje na tom, co uzná za vhodné.

Vidím tě jako organizovanou, disciplinovanou a cílevědomou ženu, která je koučka. Je ale koučink vhodný také pro ty, kteří nejsou tak cílevědomí a organizovaní? Je koučink teoreticky pro každého?

Když se bavíme o tom, jestli každý může být koučem nebo aspoň mít koučovací dovednosti, tak ano, je to pro každého, kdo má zájem o druhé lidi, to je základní podmínka. Ve chvíli, kdy mě nezajímá, co se v lidech odehrává, jaké mají starosti a radosti, koučink pro mě není. Mohu sice zvládnout techniku koučovacích postupů, ale nepoužiju ji, protože položit správnou otázku ve správný čas mě prostě nenapadne. Výcvik mohou absolvovat technokraté stejně jako ti, kteří se vznášejí metr nad zemí, je jedno, na co má člověk buňky. Základem je ale zájem o člověka, bez toho to prostě nejde.

A existuje nějaké omezení na druhé straně, myslím třeba u žáků, kolegů, podřízených? Je typově někdo, na koho koučovací přístup nefunguje, proto ho na něho nemůžeme používat?

Ne, taková rovnice tady není. Základem koučinku je podání otázky. A my se přece můžeme zeptat kohokoli na cokoli. On nám samozřejmě nemusí odpovědět, to je jeho legitimní právo, ale základem je, v rámci konkrétního konceptu, správně položená otázka, a tu prostě můžeme položit komukoli. Říkávám účastníkům, že koučovací otázky mohu položit i prodavačce v obchodě, a nebude to vypadat hloupě. S koučováním souvisí ale jiná věc. Má-li učitel koučovací dovednosti a aktivně je používá, může vypadat v očích žáků divně, jako ten, co se neustále ptá. A když žáci nemají hlavičky vycvičené v hledání možností, neumí úplně kriticky myslet, nevyznají se sami v sobě, pak je odpovídání na koučovací otázky pro ně komplikované a složité. To ale neznamená, že to takto trvá věčně. Ty hlavičky se časem rozpohybují a vše začíná plynout. Drtivá většina dětí koučovacími otázkami nikdy neprošla, proto jsou zpočátku jako u vytržení, odpovědi ale časem přicházet prostě budou. Nádherně je to vidět právě ve třídách, kde se někdo chytne a ostatní se nabalují jako sněhová koule.

Znamená to tedy, že když se na výcviku sejde učitelka z mateřské školy, základní školy a učitelka maturitního ročníku na gymnáziu, bude to fungovat také?

Bude. A máme ověřeno, že to funguje. Dokonce nejrychleji, nejefektivněji, s množstvím nápadů a bez předsudků reagují právě děti z mateřinek. Ty jsou pro koučovací přístup doslova požehnáním.

Začátky výcviku bývají spojené s různými potížemi, překážkami, účastníci občas pochybují o tom, že jdou správným směrem. Máš nějaké indikátory, které ti naznačí – jo, to půjde, dobře to dopadne.

Dělá mi velkou radost moment, když více než polovina lidí přijde na další seminář s tím, že si něco z koučování zkusili a zcela konkrétně popisují, co si zkusili a jak to dopadlo. A klidně to mohlo dopadnout špatně, ale přišli si při tom na něco, co zatím o sobě nevěděli. To jsou chvíle, kdy si říkám, že jsme na dobré cestě.

Koučink je do značné míry o stanovování si cílů, o jejich vizualizaci, o tom, že se nebojíme snít, myslet vysoko a daleko... Máš nějaký svůj sen, metu, něco, co bys ráda zažila na poli lektorování nebo koučinku?

Ano, výsledkově orientovaný koučink pracuje s cíli, jak je popisuješ. Já jsem se od tohoto druhu koučinku už ale posunula jinam. Pro mě je dnes důležité, v rámci lektorování, co jsem se v průběhu semináře dozvěděla o sobě, jak na mě působil, co mi dal, ve kterých momentech jsem byla nervózní, kdy to chtělo více drivu, kde jsem měla spíš mlčet, kde jsem měla být důraznější a trvat na tom, že tudy opravdu ne. Takže já si vlastně nestavím žádné zámky, ale vracím se na začátek sama k sobě, a tím se posouvám.

Jeden vzdušný zámek ale v hlavě přece jenom mám, i když si nejsem jista, zda na jeho stavbu budu kdy mít nějaký vliv. Víš, jak vypadá? Čtvrtina všech pedagogických sborů a všichni ředitelé mají koučovací výcvik. To by byla pecka. Já vím, utopie... ale je to cesta k tomu, aby si škola nastavila svou dlouhodobou vizi. Jinak, než jak se tvoří dneska a taky i s jiným výsledkem. Pár vlaštovek už se objevilo. Jaro ještě nedělají, ale nadějné to je. Proto mám velkou radost, když k nám na výcvik pošle paní ředitelka pár svých členů sboru, protože ostatní se obvykle časem přidají. Koučink, potažmo týmový koučink, vytváří bezpečné prostředí pro žáky, pedagogy i pro rodiče.

Vždycky mě na koučovacích setkáních baví, jak dáváš tipy nejen na literaturu týkající se koučinku, ale taky třeba filmy s touto tematikou nebo dokonce animáky. Máš nakoukaný nějaký nový objev, který bys doporučila?

Teď jsi mě zaskočila. Ne, nový objev nemám. Filmů, ve kterých koučink nebo mentorink na diváka padá z každé druhé minuty, je málo. Američané dávají seberozvojovou tematiku právě do animovaných filmů, aby se na to dívaly primárně děti a působilo to na ně již v útlém věku. A je to fajn, ne že ne. Pro mě je ale ona póza až moc velká, já naopak miluji ony jemné detaily, kdy se člověk během děje nějak změní – obvykle pod vlivem okolností, kdy ho osud klepne přes prsty – přijde na něco, co mu nefunguje a změní to. Ve výsledku je tedy šťastnější a spokojenější. No a takových scénářů byly realizovány mraky.

Podstatná část výcviku je o sebekoučinku, prozradíš nějaký vlastní sebekoučovací úspěch, na který jsi pyšná?

Ano, na jeden sebekoučovací moment jsem pyšná, ale je strašně osobní a našim účastníkům ho sděluji, když na to vůbec přijde řeč, až na konci výcviku. Vím, že v daném momentě mi už budou rozumět a sdělím jim ho pouze pro jejich případnou inspiraci, jak se dá s technikami kreativně pracovat. Když pominu tohle „tajemství“, tak používám běžně MERCEDES model a stanovení reality. To mě provází několikrát za den. Díky MERCEDES modelu aktivně měním své vnitřní nastavení a u stanovení reality jasně definuji, co se teď a tady děje, včetně rámování, což mi dává obrovský nadhled, cítím se jistější. Za významnou devízu pak považuji to, že se pořád ráda učím a něco se o sobě dozvídám. Často mě to nenechává v klidu a pracuji na změně. Někdy se výsledky dostaví hned, někdy je to běh na dlouhou trať.

A na závěr z jiného soudku – jsi původně vystudovaná historička, sestavuješ rodokmeny a píšeš dechberoucí rodinné kroniky (sami od tebe jednu takovou máme a je to rodinný poklad). Jsou to hodiny a hodiny pátrání v archivech – která část celého toho procesu tě nejvíce baví?

Nerada bych ze sebe dělala víc, než jsem – nevystudovala jsem jednooborovou historii, mám klasickou aprobaci, jako každý jiný kantor. Mínusem to ale rozhodně není, dobrý základ jsem dostala. A většinu věcí týkajících se archivů jsem se nakonec stejně musela naučit sama. Mimochodem – bez koučinku bych to rozhodně nedala! A co mě na tom baví? Úplně všechno, záleží vždy na tom, na co se těším. Když s rodokmenem začínám, těším se na předky klienta – jak dlouhý měli život, kolik dětí přivedli na svět, co je živilo, kde a jak bydleli. Jsem zvědavá – asi stejně jako mí klienti. Baví mě také nadšení klienta, když mu předávám informace. A psaní kronik – to je velká akce, na kterou se vždy musím naladit, protože všichni ti lidé, kteří již dávno zemřeli, si rozhodně zaslouží, abych o nich psala s maximální úctou a pokorou, kterou k nim během celého procesu cítím. Doufám, že je to ze všech kronik pokaždé znát.